Rebečina babička

[pepa]

Rebečina babička

Celé léto u mojí babičky. To bylo prima, když jsem byla malá holka, ale teď je mi 19! Chci říct, že ji mám moc ráda a vím, že se cítí osaměle od okamžiku kdy ztratila dědu, ale na tohle už jsem přece moc velká. No dobře. Zkusím si to užít, jak jen to nejlíp půjde. Možná se seznámím s nějakým klukem, nebo budu po nocích chodit na večírky. Babička je taky výtečná kuchařka! Mys Cod je v každém případě skvělé místo k letnímu pobytu. Jak vejdu do dveří, na kuchyňském stole na mne čeká plný talíř domácích karamelových zákusků. Popadnu jsem jeden nebo dva kousky a zavolám :
„Babi, už jsem tu!“

Ubytovala jsem se v pokoji a vybalila si oblečení. Skoro jsem zapomněla jak moc dobré jsou babiččiny karamelové zákusky. Při vybalování kufrů jsem jich spořádala celý talíř. A je po nich! Když jsem scházela po schodech do přízemí, babička právě zavolala:
„Poledne! Čas na oběd.“

Zřejmě bych si měla hlídat váhu, když budu tady.

Usadím se u stolu k lasagním a párkům. K tomu domácí česnekový chleba. To je ale dobrota, zapomněla jsem, že předtím už jsem jedla ty zákusky. Po spořádání asi čtvrtiny lasagní jsem přejedená. Ale v naší rodině se praktikuje zásada talíře dojedeného do posledního drobečku.
Opřela jsem si čelo levou rukou a jedla dál. Už od dětství jsem si babičku vždy spojovala s přejídáním. A kromě toho, je to vážně moc dobré! Když jsem dojedla, sotva jsem se mohla pohnout a těžce se mi dýchalo. Měla bych si na sebe vážně dávat pozor.

Jdu na pláž. Je to jen přes cestu a dolů po pěšině. Najednou stojím před zmrzlinovým stánkem a dávám si něco malého.

„Opravdu jen menší porci! Dětskou, ano?“

Mladý zmrzlinář se usměje a vyhoví mi.

Ty místní děcka musí jíst vážně hodně, protože zmrzlinář nabral do kornoutu tři kopečky a podal je přes okénko. Pak pokračoval v telefonickém hovoru. Pro něj jsem jen vyrušením z konverzace. Pro mne byl ďábelským pokušitelem, dávajícím mi víc, než jsem potřebovala.

To je teprve první den, první dvě hodiny. Jednoduše budu muset ubrat. Dnes vynechám večeři. Zmrzlina se rozpouštěla a tak jsem ji rychle dolízala. Na konec si musím rozepnout knoflíky u džínových kraťasů. Nemohla jsem se moc pohnout. S funěním jsem je rozepnula a šla dál na pláž, vzdychala a hladila si plné bříško. Když jsem našla pěkné místo, hned jsem se svalila do písku a nechala na sebe působit sluneční paprsky. Moje nečinnost teď určitě přeměňovala všechno to jídlo na sádlo! V mých představách lidi chodili kolem mne, když jsem svačila z bezedného piknikového koše. Malé děti mi říkaly, že jsem tlustá jako velryba a jejich rodiče je napomínaly, aby byly zticha a vlekli je pryč. Moje imaginární postava ve snu byla dobře zakulacená a stále se zvětšující …

Když jsem rázně otevírala protihmyzovou síť před dveřmi, měla jsem vážný úmysl říct babičce, že večeři jíst nebudu. Na stole vedle večeře ležel lístek. K večeři jsem měla přichystané dva cheeseburgery, těstovinový salát a hranolky. Na lístku bylo babiččiným písmem napsané, že nevěděla, jak velký budu mít hlad a všechno sníst nemusím.

Ale to mne nezastavilo. Mohla jsem to rovnou vyhodit. Dát to psovi. Sníst půlku. Spláchnout to do záchodu. Cokoliv. Ale vztek mne donutil to všechno sníst. Rychle a hladově. Šťavnaté hamburgery mi kapaly mastnotu na bradu, hranolky byly slané a polité kečupem. Těstoviny jsem si nechala nakonec, ale myslela jsem si, že určitě prasknu! Svlékla jsem se do plavek a dojedla úplně všechno. Zítřek bude úplně jiný. Právě teď jsem vypadala, jako bych spolkla basketbalový míč. Bříško mám napjaté. Nikdy předtím v životě jsem nebyla tak přecpaná! To musí přestat! Není to vina babičky. Takhle to chodilo vždycky. Můj metabolismus už ale není to, co býval dřív. Když s tím šílenstvím neskončím tady a teď, tak tohle léto přiberu pěkných pár kilo …



Je další den ráno. Mám pořádný hlad. Říká se, že když toho sníš hodně, tak se ti žaludek roztáhne a máš potom větší hlad a mnohem dřív. Věřím, že jsem důkazem tohoto rčení. Moje sliby sama sobě, že si budu hlídat co sním, zmizely. Úplně stačilo, když jsem ucítila vůni snídaně.

Posadila jsem se ke stolu.

„Udělala jsem pár tvých oblíbených jídel, drahoušku.“

Slyším ji z kuchyně. Sedím u delší strany stolu. Chladivý vánek proudí dovnitř otevřeným oknem. Další hezký den. Mám pořádný hlad. Na sobě mám jen noční košili. Hlad mne probudil v půl osmé, uviděla jsem na hodinách na stěně.

Babička přichází ke stolu. Postaví přede mne omeletu z rajčat, sýra a slaniny. Bříško mi hladově zakručí. Moje svědomí klopýtne. Teda, vypadá to báječně. Babička znovu přichází ke stolu s texaskými toasty, plavajícími v másle. Vrací se ještě s talířem párků a velkou sladkou žemlí.

„Nedokážu říct, kolikrát jsem to za ty léta pro tebe uvařila. Když jsi byla mladší, tak jsi to vždy vyžadovala. A trucovala jsi, když jsem ti odmítla vyhovět. Tak jsem si řekla, že si ušetřím všechny ty hádky.“

Bylo tu dost jídla pro tři lidi. Zkusím jenom ždibec z každého talíře a pak se omluvím, že mi to stačilo.

Sladká žemle byla teplá, křupavá a výtečně chutnala. Křupavá kůrka mi trochu rozbolavěla zub, ale bylo to tak dobré! Tak nadýchané a máslové. S pokračováním našeho rozhovoru mi došlo, že jsem mezitím snědla celou žemli, tři nožičky párků, větší kus toastu a půl omelety. Podívala jsem se od jídla vzhůru a všimla si, jak moc babička ztloustla. Byla šťastná a jedla co hrdlo ráčilo. Opřela jsem se zády o opěradlo židle a nabírala si vidličky s jídlem nad svým plným bříškem. Mohla bych být neskutečně tlustá na konci léta. Její jídlo je chutné, lákavé a tučné. Po chvíli vzpomínání je všechno jídlo pryč. Cítím se tak obrovská. Jak jsem toho jenom mohla tolik sníst? Druhý den a moje předsevzetí už vzaly za své. U jídla se nedokážu kontrolovat. Odnáší od stolu prázdné talíře. V divokém denním snu je babička oblečená do laciného ďábelského kostýmu a krmí mě koláči, cukrovím a pečivem. Směje se mi. Pod bradou mám zastrčený ubrousek. Mojí dvojitou bradou. Sklopím zrak a vidím vrchovatě plné bříško. Za ní stojí dlouhý stůl, praskající pod tíhou jídla stojícího na něm. Je to vše určeno pro mě? Ve snu jsem kulatá, tlustá a neustále se zvětšuji…

Měla bych se dostat pod sebekontrolu, nebo mne přátelé vůbec nepoznají, až se vrátím domů.

Už nyní si připadám tlustší.

Po té absurdní snídani si musím jít zdřímnout. Hladím si bříško a tiše vzdychám. Pro mne už žádný oběd. Tohle bylo až dost, víš? Tímto je vše vyřešeno. Omámeně se probouzím a jdu si na sluníčko číst. Odbylo poledne a dokázala jsem hlad odehnat. Jsem na sebe pyšná. Vydržím to až do večeře. Lehce.

V šest hodin jsem vyhladovělá. Babička se ptala, proč nechci oběd. Zdvořile jsem ji odmítla. Svůj si snědla na verandě, měla na sobě černé plavky, vypadala v nich jak lilek. Snědla toho dost, až jsem začala žárlit.

Přišel čas večeře a s babičkou jsem měla lehký salát. Ona si pro sebe udělala grilované kuře, kukuřičné klasy a bramborový salát.

Pak se odešla bavit se starými kamarádkami. Začala jsem se cítit oslabeně. Nasedla jsem na babiččin rezavý bicykl a šlapala dolů k McDonaldovi.

Objednala jsem si pro sebe a mého „přítele“. Dlouhé čekání znamenalo, že můj hlad byl neskutečně velký. Dva Big Macy, dvoje velké hranolky, dva mléčné koktejly (musím udržet zdání), dva jablečné koláče. Dokonce jsem řekla, že byly pro mladšího bráchu a jeho kamaráda! To jsem ale blázen!

Posadila jsem se ve slábnoucím denním světle na pláž a začala se tím probíjet. Jedla jsem a cpala se a cpala. Bylo to horké, šťavnaté a dobré. Nebyla jsem si vědomá, co dělám. Šlo to samo. Pila jsem a dál se cpala. Můj zrak zvadl, jak jsem byla malátná. Moje zvyky teď byly stanovené. Můj bože, můj bože… co jen to dělám? Určitě prasknu. Jablečné koláče byly slaďoučké, ale už trochu studené, když přišly na řadu. Byla jsem fakt přecpaná. Začala jsem škytat a ztěžka dýchat. Takže, místo dvou jídel jsem dnes reálně měla pět. Obsah tuků a kalorií musí být astronomický. Jen samotné hamburgery měly dobře přes tisíc kalorií! Podívala jsem se dolů na plné bříško. Díky bohu za elastické plavky. Kolem pasu byly dost natažené. Lehla jsem si na záda a na chvíli zůstala ležet bez hnutí.

Provinile jsem vyhodila prázdné obaly a šlapala domů. Byla jsem zdrcená. Někde zněl rozsudek smrti pro mou štíhlounkou postavu. Byly moje stehna tlustší? Ruka se mi otřela pod bradou. Nebyla už dvojitá? Tak brzo bude. Bříško se mi definitivně zvětšilo. Nikdy dřív jsem se tak nepřejedla. Cítila jsem se jako balón. Byla jsem bezmocná. Moje chuť k jídlu mne zničí. Pokoušela jsem se vzpomenout na svoji váhu před začátkem léta … 53. Ano, tolik to bylo. Doufám, že váhu už nikdy neuvidím.

Když jsem přišla domů, babička odpočívala v proutěném křesle na zápraží. Podívala se rychle dolů na moje plné bříško, velmi pronikavě si ho prohlédla a usmála se na mne.

„Kdepak jsi byla holčičko? Dala sis něco k zakousnutí?“
„Jo. Salát u McDonalda.“
„Aha. Dobře. Vsadím se, že ti ještě zbylo místo pro jeden velký zmrzlinový pohár z cukrárny U Sandersonových?“
„No, vážně nevím. Opravdu bych neměla. Opravdu.“
„Salát ti nebude do zítřka stačit! Tak jo, alespoň mi půjdeš dělat společnost, dobře? Ach jo, vždyť ty se mi za chvilku budeš ztrácet před očima, ale co můžu dělat? Tvoje rodiče si budou myslet, že jsem tě mořila hladem.“

Copak to nevidí? Můj přírůstek jsem si vymyslela? Bylo to všechno jen v mé hlavě. Letní slunce mi pomohlo shodit kilo nebo půl, bez ohledu na moji nenasytnou žravost. Zvláštní. Najednou jsem se cítila lépe.

U Sandersonových jsem měla karamelový pohár z pěti velkých kopečků, abych oslavila své ulehčení. A přitom mi ve švu na boku praskly plavky. Naneštěstí jsem se nemohla pohnout z místa u piknikového stolu.

Dny začaly rychleji ubíhat. Předtím, než jsem si toho všimla, uplynul celý měsíc. Bylo 22. června a rodiče chtěli přijet na návštěvu. Zdálo se to jako dlouhá doba, co jsem se s nimi neviděla. Užívala jsem si spoustu legrace. Šok z prasklých plavek zmizel. Babička mě utěšovala sladkým pečivem… Potkala jsem pár milých lidí. Cindy zřejmě byla moje nejlepší nová kamarádka. Pracovala jako servírka v restauraci U přátel, jen kousek po cestě od nás. Byla skoro jako já, jen o hodně větší. Byla sama se sebou spokojená a měla přítele, co ji podporoval v přibírání váhy. Dovedete si to představit? Tomu říkám splněný sen.

Aha, zapomněla jsem se ještě zmínit o tom, že jsem bez přestání něco jedla od okamžiku, co jsem porušila svůj malý slib? Babička je hrozná! A při čekání na Cindy než jí skončí směna, jsem obvykle trávila nad pár svačinkami od Edy zdarma, ten zase pracoval v kuchyni. „Svačinka“ je relativní pojem. Někteří lidé by to mohli nazývat „jídlem“. Nikdy předtím jsem nepoznala takovou volnost. Je skvělé mít tlustou kamarádku. Společně jsme vyzkoušely všechny okolní stánky a podniky rychlého občerstvení. Moje nová posedlost je najít podnik, kde dělají nejlepší smažené škeble na Mysu Cod. S tatarskou omáčkou navíc. Když mám u sebe Cindy, vždy si můžu pomyslet, „Alespoň nejsem zatím tak moc tlustá jako je ona.“

Některé z věcí, co mi hlodaly ve svědomí:

- V jednom deštivém odpoledni jsem s babičkou snědla celý podnos teplých čokoládových sušenek.
- Ochutnala jsem plný talíř smažených škeblí na třech různých místech - za jediný večer!
- Musela jsem si koupit třetí plavky …

Můj bože, a seznam hříchů pokračuje dál a dál. Co jsem to se sebou jenom provedla? Počítám, že polovinu léta si budu dopřávat a tu druhou se dostávat zpátky do kondice. Nezměnilo se zase tak moc… jen moje chuť k jídlu. Vážně! Ta váha v pasáži s obchody musí být špatně o 10 kilo! Opravdu. Když někam dáte váhu pro veřejné použití, tak by alespoň mohla být přesná. Bříško se mi teď zdá tak trochu zaoblenější, stehna se mi otírají o sebe a hele, vždycky jsem chtěla mít větší prsa!

Máma s tátou přijeli. Ozvalo se zabouchnutí dveří od auta. Zaslechla jsem volání z příjezdové cesty.
„Zlatíčko, jsi doma?“
„Kdepak je moje malá holčička?“

Čekám s babičkou na verandě. Mám oblečené jen plavky. Naducané tváře mám trochu spálené od slunce.
Máma náhle přijde do dveří, táta je hned za ní. Obejme mne rukama a políbí na tváře.

„Zlatíčko, tolik jsi mi chyběla! Ach…

Ruce mi drží na bocích. Přejíždí s nimi dopředu na mé vystrčené bříško. Ohlédne se přes rameno po tátovi.

„Vidíš to? Říkala jsem ti to!“ A škádlivě mě hladí po nakynutém pupku.

„No tak! Nech ji být.“ říká táta.

Zeptá se babičky: „Čím jsi ji to jenom krmila? Můj bože!“

Začnu se červenat. Podívám se dolů na svá opálená objemná stehna. Moje baculaté bříško je dost vystrčené ven. Rukama si nervózně sáhnu dozadu. Můj zadek? Ne. To musí být nějaký omyl… Narostl do velkých rozměrů. Býval tak hezky tvarovaný… ale tohle byla novinka!
Moje zadnice je teď měkká, při dotyku ruky se otřásá.

„Tak ti moc děkuji, mami. Mám tě taky moc ráda!“

„Já chci jen říct ... Promiň zlatíčko, ale trochu jsi přibrala!“

„Nech ji prosím tě na pokoji.“ Táta mi dává pusu na tvář. „Jak ses měla? Bavila ses?“

„No, ano tati.“

Babička na mne jako výraz podpory vrhne omluvný usměv. Omluvím se a jdu do koupelny. Moje bříško, obří zadnice a ňadra se s každým krokem pohupují. Nemůžu se dočkat večeře!

Za zamčenými dveřmi před velkým zrcadlem v koupelně vyklouznu z plavek… Jsem tmavě opálená s bílými a růžovými pásky kůže skrytými pod plavkami.
Ňadra mi narostla do pěkné velikosti. Vypadají dobře. Jemně je v rukou potěžkám…Na stehna připadá největší přírůstek špeků. Vypadají příliš velké a vypasené. Bříško obkružuje celé tělo, vpředu je delikátně povislé, držáky lásky nad boky jsou měkké a poddajné. Postavím se před zrcadlo bokem. Moje prdel začíná být pořádně velká! Nikdy jsem nepostřehla, že se takové změny přihodily. Tuším, že jsem si to prostě neuměla přiznat. Sundám si hodinky a šperky a postavím se na váhu. Obličej je viditelně nateklý. Mám větší tváře a bradu, než bývaly. Vypadají jako dětsky buclaté tvářičky. Už dlouho jsem si na sebe neoblékla opravdové oblečení. Jen elasťáky, tepláky a plavky. Neměla jsem ponětí, že jsem se tak změnila. Není divu, že máma ze mě byla v šoku.
Kolik jsem vážila předtím? 53.

Váha ukázala 70. Můj bože. Tohle ne. Zkouším zatáhnout břicho, skrýt svoje vypasené boky… cítím se celkem dobře. Zakulacuji se a rostu. Myšlenky mi rychle běží hlavou.

Ucítila jsem, že mne volá vůně večeře. Mám hlad. A jsem zvyklá se najíst, dokud se nemůžu hýbat. S Cindy je to velká zábava. Chystám se mámě předvést pěknou podívanou. Chce vědět, jak jsem přišla k tomu jak vypadám? Ukážu jí to! Nacpu se k prasknutí a pak budu trvat na tom, abychom šli ještě do cukrárny U Sandersonových …

Chci si užít první polovinu léta, dokud ještě můžu. Cindy dnes v práci končí v jedenáct večer…

Babička mne volá k večeři. Když jím v plavkách, tak mi to dovolí sníst daleko víc.

Steak, omaštěné klasy kukuřice, chleba, opékané brambory s kyselou omáčkou a slanina… Mmmmmm. Nemůžu se dočkat, až sejdu dolů a začnu se pást….

17 kilo. 171717171717171717…
Kolik je 17 plus 17? 34. Kolik je 34 plus 17? 51.
Je fascinující přemýšlet o tloustnutí v číslech.
Chci dále růst!

Ve snu mne máma nemůže dokola obejmout rukama.
Usrkávám z absurdně obřího čokoládového koktejlu a hihňám se tomu, jak se zakulacuji.

U jídelního stolu probíhá společenská konverzace. Pod bradu si zastrčím ubrousek a když je třeba, dávám nezbytné odpovědi.

Jeden steak. Jedna opékaná brambora. Jedna naběračka kukuřice. Velký krajíc kukuřičného chleba. Žvýkám a polykám. Steak je šťavnatý a jemný. Kukuřice plave v másle. Kukuřičný chleba je sladký. Brambora je hříšně sytá, pokrytá spoustou kyselé omáčky a slaniny. Máma na mne občas pohlédne. Rozhovor pokračuje. Znovu si naplním talíř. Máma mě opravdu štve! Jak se může odvážit říct mi takové věci! Další malý steak. Další brambora. Ještě dvě naběračky kukuřice. Z mořského povětří mám hlad. Máma mne přivedla na myšlenku trochu neobvyklé pomsty.

Několik posledních polknutí se zdá nemožné. Opřu se o židli a pod okrajem stolu si hladím svoje vystrčené, tučné, rostoucí bříško.

„Chceš ještě trošku, zlatíčko?“ - babička
„Ach, už měla dost!“ - máma

Rukama si hladím bříško, celé tělo se otřásá z toho, jak škytám. Stehna mám hřejivé a tučné. Pozadí se zdá, že nezapadá do židle jako dřív. Když sklopím oči, vidím naducané tváře, jsou taky tučnější.

Po večeři jedeme do cukrárny. Mladá obsluhující mne rozpozná jako „štamgasta“ a dá mi moji obvyklou pochoutku: Sandersonův superpohár.

„Rebeko. Můžu si s tebou na chvilku promluvit o samotě?“ - máma
„Nech ji na pokoji, drahá, budeš tak hodná?“ - táta
„Jen mě nechte dojíst tu zmrzlinu. Mmmm. Chceš ochutnat?“
„Ne, díky.“

Vstávám s velkými obtížemi. Z mého hodně přejedeného stavu se mi chce spát.

Jdu k mámě na místo, kde si můžeme v soukromí promluvit.

„Zlatíčko já ...“
„Počkej na okamžik mami, musím si sednout.“ (několikrát škytnu)
„Zlato, víš, vážně začínáš … nabírat kila.“
„Hmm mmm.“
„Je ti ještě nějaké oblečení dost velké?“
„Jistě. To co je roztahovací, proč?“
„Můj bože, zlatíčko. Co jsi to se sebou provedla.“
„Užívám si, to je všechno.“ (škytnu)
„Copak nedokážeš vidět ty důsledky? Rychle tloustneš! Koncem léta budeš velká jako … kráva!“
„Já vím. Není to příšerné?“ Usměji se.

Hladím si bříško a mírně vzdychám.
Skončí svůj projev nezbytnými obavami a varováními. Těžce se zvedám na nohy. Jsem nacpaná až po krk!

Ty jo! Úplně se kolébám! Proč je to zatraceně tak vzrušující? Jsem očarovaná? Všechno mi to připadá jako nějaký nový druh svobody. Holka kulička. Balón. Nafouknutá superdívka!

Rodiče za hodinu odjíždí. Vyměníme si polibky a objetí. Máma si mě ještě jednou přeměřuje a rukama prozkoumává, dává mi varování a odchází.

Cindy má mít brzy po směně. Dnes vaří Eda. Mňam. Budu tam za chviličku.

V mých bujných snech máma s hrůzou přihlíží, jak mne ďábelský stroj mechanicky cpe zákusky, jablečnými koláči, sušenkami, košíčky se zmrzlinou. Prosí mne, abych přestala. Ale já se zasměji a stroj dál vrčí. Stehna mají obvod 90 centimetrů. Prsa mám jako basketbalové míče, bříško a zadek jsou nateklé do nereálných rozměrů a jen rostou, rostou a rostou. Na bradě mám šlehačku. Stroj vrčí a cpe mne jako krocana. Vypadám jako někdo napojený na vzduchový kompresor – rostu, jsem těsně před prasknutím. Jsem tak plná, plná, plná. A tlustá. A rostu.

U přátel je prázdno. Žádní hosté. Eda s Cindy spolu klábosí a smějí se, když vcházím dovnitř.

„Ale, ahoj Beko!“ volá na mne Cindy.

Posadím se na židli u pultu s nápoji. Stehna se pěkně roztečou. Zadeček přesahuje okraj židle. Bříško mi leží na stehnech, plné z předchozí večeře. Prsa se tlačí na pult.

Už je to čtyři týdny, co rodiče odjeli. Nakynula jsem dokonce ještě výrazněji, než dřív. Moje nové vzrůšo? Brusinkový koláč se zmrzlinou a šlehačkou. Pátrání po nalezení nejlepších smažených škeblí na mysu Cod stále pokračuje.

Bavíme se a smějeme. Zavírací hodina je čtvrt hodiny, takže bych měla rychle začít jíst. Objednám si od Edy. Vrací se za pár minut s talíři jídel : smažené škeble, kuřecí prsty, bramborové čipsy, tyčinky mozzarely a další.

„Vsadím se, že to všechno nesníš!“
„Ale jdi.“

Pustím se do toho. Jídla je bohatě pro tři osoby, ale moje chuť k jídlu narostla stejně jako moje tělo. Díky tempu mého jedení vypadám natekle, plná k prasknutí, nakynutě a velmi spokojeně. Pocit viny se dostavuje stále míň a míň často. Cindy mne podporuje a přežírání s ní je švanda. Babička pokračuje ve vyvařování tučných jídel, protože to jinak ani neumí. Dojím svůj talíř a otřu si bradu ubrouskem.

Eda se na mne nevěřícně dívá. Usměji se a škytnu. Zakroutí hlavou a pokračuje ve sklízení nádobí. Cindy mizí v kuchyni a vrací se s dvěma talíři. Na každém je brusinkový koláč se šlehačkou a zmrzlinou. Chytnu se s očekáváním za břicho. Polovinu zákusku hodí přede mne s výzvou v očích. Můj rozum říká ne. Chuť k jídlu říká - to musíš! Je to teplé a zmrzlina se pomalu rozpouští. Cindy říká:

„Závod v jídle – Start!“

A pustí se do toho. To je poslední dobou zase něco, s čím přišla, závody v jídle. Aspoň je legrace, hřešit ještě s někým dalším. Je to sladký hřích. Moc dobrý hřích. Jdu ven na vzduch a škytám.

„Ach Cindy, už nemůžu.“
„Slabochu. Tak jo, vzdáváš to!“

Kdo dokáže odolat takové výzvě?

Ano. Vymklo se mi to z kontroly. Vím o tom. Hodně mimo kontrolu. Cindy mi pomáhá vstát od stolu. Kolébám se. Držím se za bříško. Jsem tak plná. Určitě prasknu. Cindy se směje. Hladí mne na nacpaném bříšku, mazlí se s ním.

„Jsi plná, moje krásko?“
„Ach ano, ano.“
„Nechceš nic dalšího? Hm?
„Ne, určitě ne!“

Obě se začneme smát. Nikdy jsem nebyla víc nacpaná. Co se stalo s mojí dřívější postavou? Byla spolknutá. Vypařila se. Je fuč. Sama sebe sotva rozeznávám v zrcadle. Rozšiřuji se každým dnem a miluju to!
Jdeme k obchodům. Když procházím podél prosklené výlohy, vidím odraz našich postav a nedokážu určit kdo je kdo.


Dobře, léto je na konci. Líbám babičku na tvář. Je to neohrabané setkání dvou dobře vykrmených bříšek. Náš vnější vzhled, ta podobnost, je překvapující, teď když jsem ztloustla a rozšířila se.
Věci jsou sbalené, auto je plné. Jsem připravená vyrazit.

Dnes ráno jsem se postavila na váhu. Ukázala mi 104. Jsem dvakrát taková, než když jsem přijela! Je komické, že se mi to líbí. Jsem velmi zakulacená kolem pasu. Zadek je veliký, kulatý, baculatý – tlustý! Stehna mám tmavě opálené a obrovské. Mám konfekční velikost 22 a prsa mi vyčnívají dopředu, leží pěkně na břiše. Babičce za všechno děkuji. Jsem jí tak vděčná, že jsem mohla být celé léto u ní.

Hmm, nevejdu se do auta tak snadno jak dřív. Musela jsem tolik ztloustnout! A že se mi to moc líbí je dost podivné? Tučné bříško je namáčknuté na volantu. Posunu si sedačku dozadu. O tom už bude život, menší přizpůsobování tady nebo támhle.

No dobře. Bude lepší, abych už jela. Cindy s Edou si vzali z práce hodinku volno, aby mi pomohli nastěhovat se do bytu k Cindy. Zapsala jsem se na vysokou školu na mysu Cod.
A mám práci U Přátel!


Přeloženo z originálu Rebecca's Grandmother by Admirer

[tlustoprd]

Pekne, pekne.. mel jsem uz tu cest se drive setkat s anglickym originalem a ten preklad je velice zdarily. Jen tak dal, dobra prace!

[pepa]

Díky za poklonu.
Od nekorunovaného klasika žánru v našich končinách to opravdu potěší.

[Revan]

Moc hezke skoda, ze to neni vice rozepsane uprimne bych tohle rad nekdy videl v realu Nemate nahodou i pribehy co byli na predeslich forech?? Jestli ano mohli by jste je sedat? Konkretne o rodine co si kopila cukrarnu a pak udelala klub?

[špíček]

strašně se mi to líbí je mi 14 a podobným spůsobem sem se stala baculkou sice vážim jen 86 kilo ale chci mýt aspon 90 ,rodiče jsou teda silně proti mému přibírání ale mě se to strašně líbí ,vůbec nevím proč se ty třináctky snaží být jak figurýy ve výlohách

[BigBelly]

špíček: jo jo taky si myslim